Podle dávné japonské legendy jsme neviditelnými vlákny spojeni s těmi, které máme v životě potkat, a které nemůžeme minout. Japonská legenda to nazývá „červená nit osudu“. Podle jednoho příběhu malý chlapec požádal učeného starce, aby mu ukázal osobu, se kterou má červenou nit osudu. Stařec mu ukázal malou holčičku, která si hrála sama, a chlapec, v návalu vzteku, že mu snad něco vyššího má určovat, že si ji má někdy vzít za ženu, po ní mrštil kamenem a utekl.

O pár desítek let později se chlapec zamiloval a požádal svou vyvolenou o ruku. Tehdy si všiml, že jeho nastávající má vybledlou jizvičku nad okem. Zeptal se, jak k ní přišla, a dívka mu pověděla, že jako malá si hrála, přiběhl cizí kluk a hodil po ní kamen.

Legenda tak ukazuje, že osudu neujdeme, a je marné ho odmítat či se vztekat. V partnerské rovině bude náš osudový partner důležitější než ostatní vztahy, a setkání s ním tak může i zvratit to, že jsme ve vztahu s někým jiným; může nás dovést k rozchodu a spálení mostu, a snaze být jen s tím, s kým nás ona červená nit spojuje. V tu chvíli jde vše stranou.

Červená nit nás ale nemusí spojovat jen s partnery, ale také s těmi, kdo nějak zásadně určují náš osud a naše směřování. Můžou (a nemusí) to být naši rodiče, sourozenci, děti (u dětí je to hodně obvyklé), a také naši duchovní učitelé a lidé, kteří mají velký vliv na náš osud a duchovní vývoj. Tyto osoby nikdy nemůžeme minout; osud nás vždy dá dohromady.